top of page

Stěhování na Bali

Vystoupit ze své komfortní zóny a vyrazit do světa, to chce odvahu. Nejedná se přece o dovolenou, ale stěhování na úplně jiné místo, než kde jsme vyrůstali. Já jsem vždy ráda cestovala, ale také jsem se vždy ráda vrátila domů, do své komfortní zóny. Věděla jsem přesně, co od svého domova čekat, koho potkám ve městě, kde je nejlepší zmzlina, když nezatočím vlevo teď, nevadí za chvíli bude další odbočka apod. Pocit jistoty a najednou to mít nebudu. Najednou budu žít úplně jinde.

Tak dobře, sbalit si kufr bude jednoduché, ale sbalit celý svůj byt? To už bude složitější. A taky že bylo. Ani jsem už nepočítala dny, jak dlouho jsem všechno postupně zavírala do krabic. Plán byl jasný, odjezd na konci března, v únoru ještě operace, takže začnu balit už v lednu. Člověk asi nikdy nemá ponětí, kolik věcí ho obklopuje, dokud nezačne všechno přeorganizovávat. A hlavně ženy nemají ponětí, kolik mají oblečení v šatníku. Znáte taky ten pocit, když otevřete skřín, podíváte se dovnitř a řeknete si, že vlastně nemáte, co na sebe? I když je zcela jasné, že nový svetr, který jste si před týdnem vyhlídla ve výloze Vašeho oblíbeného obchodu, se tam prostě už nevejde?! Naivnivě jsem si myslela, že oblečení budu mít vyřešené raz dva. Neměla… Vytřídila jsem tři základní hromady, sbalím si sebou, schovám, daruju. A oblečení od té doby po celé 4 dny lítalo vzduchem. Poskládat do pytlů, vyfouknout vzduch a je to. A pak všechno zaizolovat a odnést do sklepa. Byl to zvláštní pocit, sbalit takhle svůj dosavadní život/byt.

Ale to nejvíc nejtěžší na tom všem bylo, opustit své lásky, psa a kočičky. Člověk jako já, který aktivně zachraňoval, kde jakou chlupatou duši, najednou stojí před tím nejhorším, co si myslel, že ho nepotká. Ale asi karma. Dnes chápu, že nic není zadarmo a pokud jsem se chtěla pohnout ve svém životě dál, bylo to nevyhnutelné. Začala jsem jim hledat nové láskyplné domovy s nárokem na komfort, aby se měli ještě lépe, než u mě. A pokud nenajdu domovy do určité doby, nikam nepojedu. A osud mi napomohl. Dodnes jsem v kontaktu se všemi novými rodinami, sdílíme spolu fotky a moc dobře vím, že se mají všichni jako v bavlnce. A jsem za to moc ráda, že jsem je vytáhla z ulice, vypiplala, dala jim zpátky důvěru v lidi a že mohou žít své životy nadále šťastně. Vzala jsem si jedno velké ponaučení z toho. Lidi by se neměli posuzovat jen podle toho jak je známe či neznáme. Nikdy jsme si neobuli jejich boty a neprošlápli stejnou cestu jako oni. Takže nemůžeme soudit, proč se tak rozhodli.

No a tak jsem najednou stála na pražském letišti a zdárně jsem všechno zvládla. Novou životní etapu před sebou. Měla jsem zvláštní pocit v žaludku. Ale teď už jsem to nemohla vzdát, teď už jen poslední krok a to přímo do letadla.

A tak tady sedím po roce a půl a jsem nejvděčnější za toto rozhodnutí. Bali je krásné místo na Zemi. Ale o tom, zase příště.

A jaké z toho plyne poučení? Nikdy neříkej nikdy. A hlavně se nikdy nepodceňuj! Protože jestli to tak má být, tak to tak prostě bude.

22 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Silent day

Ganesha

Post: Blog2 Post
bottom of page