Jako malá jsem měla sen, že jednou Afriku navštívím. A i když jsem nepocházela z nikterak bohaté rodiny, ten sen mám dodnes. Afrika má své kouzlo a je prostě jedinečná. Čas ale neúprosně ubíhá a s každým dnem se ráz africké divočiny mění. Bohužel, je tomu tak. Podle vědců a také mých přátel, kteří pravidelně tento kontinent navštěvují, bude už jen otázkou pár let, možná to nebudou už ani desítky let, kdy Afrika přijde téměř o všechny své živočichy.
Když jsem seděla na přednášce Richarda Jaroňka, nemohla jsem uvěřit, co z jeho úst vychází za "brutální" číselná fakta. Za pár let se možná do Afriky budeme chodit dívat na zvířata jako v zoologických zahradách a to možná budeme ještě rádi.
Pytlačení je jednou stránkou věci, proč se tomu tak děje. Možná bych byla schopna tuhle stránku ještě pochopit. Aby lidé nakrmili své rodiny, vybíjejí si svá zvířata, která jsou bohužel na seznamech chráněných. A tak dochází na zbraně a krveprolití dvou táborů. Jeden tábor se snaží uchránit zbytek životů zvířat a druhý se snaží nakrmit rodinu.
Co mi však vyrazilo dech a nikdy jsem se o to do detailu nezajímala, byl sportovní lov. Nikoliv pro to, aby daný člověk nakrmil svou rodinu, ale aby si udělal trofejní fotografii na sociální sítě, popřípadě nad krb. Kdy jako největší lovec s moderní puškou střelí zvíře rovnou mezi oči z dálky několika kilometrů. Co bych byla možná ještě schopna pochopit, je, že se daný člověk zvířeti postaví čelem a zkusí se s ním poprat jako to dělávali afričtí předci, jen s nějakým kopím, popřípadě nožem. Ale střelit zvíře z bezpečné dálky a chvástat se, jaký nejsem lovec.... tak to moje kapacita inteligence nepobírá.
Ale to není všechno, nejenomže sportovní lov je legální a má jeden z podstatných podílů na vybíjení krále zvířat, slonů, nosorožců (ano i jich), žiraf a mnoho dalších. Ale Česká republika je v prvních příčkách příznivců v tomto zabíjení.
Samozřejmě tito lidé tvrdí, že dané zvíře se pro tento lov chová v ohradách, není to volně žijící zvíře. Že si dané zvíře vyberou, zaplatí za to neskutečné peníze, které podpoří vesnice, školy a maso se pak vesnicím věnuje jako dar.
Podle přednášky Richarda Jaroňka, který není v Africe žádný nováček, ale letitý skoro obyvatel, to není tak úplně pravda. Možná to sportovní lovci mají jako takovou obhajobu před veřejností. Někteří se tím i raději tají. Ale skutečnost je taková, že peníze jdou za člověkem, který Vám to zvíře vybere a dovolí Vám ho zastřelit, menší daň z těchto peněz jde státu či okresu. A maso se nechá pěkně shnít tam, kde bylo zvíře zastřeleno. A taková je realita.
Na jedné straně tábor lidí, kteří se snaží zachránit každé zvíře i za oběť svého života. A na druhé straně legalní střelba i chráněných druhů. Vždyť je to přece jen otázka peněz.
Někdy mi přijde opravdu smutné, jak to na tom světě vlastně chodí. Jak se jedna organizace snaží a druhá se ji směje. Nebo ještě hůř, jak se organizace tváří, že pomáhá, ale když poodrhneme závěs, tak zjistíme, že je to jen na oko, aby byli ticho, protože je opět vše ovládané tokem peněz a chutí být mocný.
Možná s tím nic nezmůžeme, ale možná budeme mít štěstí, že příroda najde způsob, jak si ubránit pár posledních druhů. Každopádně já doufám, že ještě naše generace bude mít štěstí tu krásu vidět na vlastní oči a moci vyprávět ji našim dětem. A nebo ještě lépe, že naše děti to budou moct vidět s námi a vyprávět o tom svým dětem, jaká to tehdy byla krása...
Comentários