Už slovo pandemie je pro mě dost negativním slovem. Ale slovo "covid", mám ještě méně radši. Tak si říkám, že už je to dva roky, co se tady ta pandemie nějakým způsobem drží. A už je to také téměř dva roky, co cestovní ruch svým způsobem dostal pěkně na frak. A co si budem, Bali není výjimkou. Poslední hosté z resortu odjeli kolem 20.3.2020 a od té doby žádní hosté v Evropy nepřijeli. Myslím tím, klasické rodinky na pár týdnů. Vzhledem k restrikcím a všeobecnému strachu, který panoval se není čemu divit. A tak jsem si řekla, že Vám přiblížím, jak se vlastně na Bali v této době žije a jaký to má vliv a celkový dopad na tento malý ostrov Bohů.
Přiznám se, že pro mě začátky pandemie nebyly ničím příjemným. I my jsme se zde báli, zejména o naše blízké u nás doma v ČR. Co bylo asi nejvtipnější, když tak na to teď vzpomínám. Tak to byla věta, kterou jsem pronesla: "Že se pandemie určitě vyhne, tak malému městu jako je Frýdek-Místek." Jaký omyl to byl. Hned mezi prvními zasaženými městy byl právě Frýdek-Místek. No.. to nám to pěkně začalo. Mezitím na Bali se většina turistů chtěla vrátit domů a letecké společnosti neváhali a letenky jely nahoru jako rakota do vesmíru. My jsme byli rozhodnutí, že zůstaneme a nějak to dopadne. Pravidelné telefony s rodinami byly na denním pořádku. A zatím nikdo netušil, co se bude dít a jak dlouho tohle všechno bude trvat.
Balijci nadále pokračovali ve svém modlení a resorty se zavřely pod pohrůžkou pokut. A najednou bylo takové zvláštní ticho všude kolem. Uzavřely se veškeré atrakce, maska byla nutností a bez dezinfekce nikdo nedal ani ránu. Přišla nová nařízení, která všem nakázala umyvadla s vodou před každým krámkem, teploměry a bez roušky nic nebude. A všichni jsme si tady tak nějak žili. Od vedení vlády přišly sliby, že se Bali znovuotevře někdy na podzim a všichni to brali jako jednu velkou dovolenou. Čas si odpočinout, ono to nějak dopadne. Banky vyhlásili pomoc s menšími splátkami a tak si lidi mysleli, že na podzim to bude zase ok.
Jenže ono nebylo. Ten rok jsme se i my vrátili domů, navštívit naše rodiny. A byli jsme ze života doma lehce nesví. Veškeré obchody byly víceméně zavřené. Objedvat jeany po internetu není úplně dobrý nápad :D Tohle už nikdy neudělám, takže vhledem k tomu, jak jsem měla poloprázdnou skříň, chodila jsem občas jako strašák. Než jsem odjížděla, tak jsem spoustu věcí rozdala, nepředpokládala jsem, že je budu ještě někdy potřebovat, Chyba lávky. No a pak se zevřenými obchody, to je holt někdy složité obnovit šatník na zimu.
Ale co už. V lednu jsme koupili letenky zpět. S překvapím jsme zjistili, že deštná sézona, která tady standardně býva tak 2 měsíce, trvala o něco déle. Téměř 5 měsíců vydatných každodenních dešťů. A lidé se rozdělili na dva tábory. První tábor, který si tak nějak zvyknul a zařídil se novým podmínkám. Sehnali si nové živobytí a hodně se uskromnili. A druhá, která byla absolutně v bankrotu. Některá místa byste nepoznali a až to člověku trhalo srdce. Spousta resortů zkrachovalých, spousta obchodů zavřených a místní lidé najednou pochopili, že doba je opravdu těžká. Pro nás pro místní bílé, kteří zde žijí to je období také nelehké. Co je na této době opravdu to krásné, že můžete zažít Bali takové, jaké bylo před několika roky zpět, kdy turismus zde byl ve malém měřítku.
Ceny šly dolů absolutně ve všem. I v takových místech, o kterých by se Vám jen zdálo. Nejluxusnější restaurace a resorty jsou dnes za docela solidní hubičku. Po celou dobu byly tvrdší restrikce zejména na jihu. Kdysi město Kuta, nejvyhlášenější plážové město, kde se nedalo zaparkovat, projížděli jste ho neskutečně dlouho, kvůli velkým zácpám, se změnilo v město duchů. Absolutně nám spadla brada, když jsme toho byli svědky. Pláže se nijak extra neudržovaly, všude odpadky a nikde ani živáčka. Jen pár místních se surfy a s nadějí, že usmlouvají alespoň nějakou cenu u místních bílých. V tomto duchu se nesl celý rok 2021.
Na přelomu roku 21/22 se však začaly dít věci. Všude se začali objevovat Jakarťané a podpora místního turismu. A nám tak nějak došlo, že Indonésie nepotřebuje bílé turisty. Všude je to dnes plné místních Indonésanů. A Bali tak nějak žije po svém. Ovšem pouze na jihu. My na severovýchodě jsme docela v zapomění. A to nemluvím o severu. Opět se nevštěvují jen vyhlášená místa a města. Vláda v minulých dnech otevřela letiště, ale uzavřela školy. A tak si říkám, jestli má Bali opět naději na normální turismus, který nebude podnícen tolika restrikcemi?
Tak se celkově ptám, jestli se svět vrátí někdy do svých minulých kolejí na svobodu cestování bez spousty podmínek. A jestli je to skutečně všechno ovlivněno pandemií, nebo je za tím nějaký jiný úmysl?
Za sebe jsem moc ráda, že jsem měla svým způsobem to štěstí, že jsem pandemii mohla prožít zrovna zde, v teple, na ostrově, ve vesničce, kde se to až tak moc neřešilo. Ve vesničce, ve které, když jsme se vrátili v roce 20 nikdo na puse neměl masku a jen koukali, proč my ji máme. A tak nějak se tu společně všichni podporujeme. Pomáháme podporovat místní obchod, aby každý měl alespoň trošku. Nakupujeme místní zeleninu, podporujeme místní warungy a když někdo nemá, tak mu druhý věnuje.
A tak si tu žijeme. Počasí je v tomto období docela na draka, ale je tady pořád teplo a místní se usmívají a modlí se ke svým bohům za lepší zítřky už dva roky. Tak doufejme, že už bude jenom lépe. Pokud Tě zajímá jaký bude letošní rok, mrkni na můj předešlý článek ZDE.
Comentários